Balíme a vážíme. Všem nám zavazadla přibrala kila navíc, takže obavy jsou na místě. Poslední obhlídka bytu a ověšení zavazadly jdeme naposledy na autobus.
Předchozí večer jsem zjistil, že mi došly baterky v té části hlavy, která je zodpovědná za organizaci a navigaci. Takže jsem tuto činnost dnes nechal kompletně na ostatních a poddal se osudu. Doufám, že bude ke mně milosrdný.
V centru dokupujeme sendviče a přestupujeme na Airport express číslo 100. Jedeme potichu, trochu posmutnělí a zaražení z vědomí, že nám to končí. Kolem nás se míhají známá místa a mizí v minulosti poté, co nám nadrobily do hlavy drobečky vzpomínek. Naposledy vnímáme divnost ježdění vlevo, naposledy vnímáme neobvyklost architektury běžného bydlení s vystouplými křečovými žilami instalací a tvaroslovím nedobytných hradů. A je tu letiště, cesta utekla jako nic.
Na letišti vše probíhá vcelku hladce, snad jen jedinkrát jsem nás musel nenápadně nasměrovat, abychom se dostali tam, kam chceme. Vážení zavazadel se obešlo bez dramat, jen bylo zprvu divné, že mi automatický systém ukázal, že mám váhový limit 80 kg. To se rychle vysvětlilo, protože po mých 19,5 kg to dalšímu ze skupiny ukázalo už 60,5 kg. To by mne zajímalo, jestli by při překročení 20 kg u jednoho zavazadla dovolil systém kompenzovat to lehčími ostatními zavazadly. Ale jsem rád, že jsme to netestovali osobně. Po odevzdání zavazadel ještě poslední kávička a jdeme k bezpečnostní prohlídce.
Vytáhl jsem si zřejmě krátkou sirku, protože tam mi hned zkraje sdělili, že si mám sundat i boty (vybírali namátkou nebo to bylo na udání?), aby mi vzápětí nerudný sekuriťák jako malému vycinkal, že když tam píšou, že se má vyndat všechno z kapsy, tak se tím myslí doopravdy všechno. To už jsem stál na plošině, která sloužila jako platforma detektoru jánevímčeho co mám u sebe. A protože pána už zřejmě mé pětivteřinové váhání začalo vytáčet a začal rudnout, tak jsem nakonec ostych zcela odhodil a jedním trhnutím jsem obrátil kapsy naruby a tím jsem kolem sebe rozesel vše, co se mi tam po dvou týdnech nahromadilo a o čem jsem byl přesvědčen, že mi unést letadlo doopravdy nepomůže – čelenku, posmrkaný kapesník, prázdný obal od žvýkaček a hlavně všechny drobné odpadky, které jsem tam z nedostatku jiných možností postupně dával. Byvše dostatečně potupen jsem byl propuštěn do dalšího kola.
Z rentgenu vyjíždí dva pásy – jeden s přepravkami bez nalezených teroristických pomůcek, a druhá, jejichž obsah měl pod dohledem majitele projít detailnější prohlídkou. Já si z prvního pásu beru přepravky, kde mi přijel foťák, pásek, dejchák, a marně vyhlížím přepravku s batohem. A jéje. Batoh jede v druhém pruhu a čeká na dobrodružství. Spolu s mými botami. A tak ťapkám kolem pásu jako kachna co ji uplavaly kachňata a hlídám, kam se batoh pohne, protože kontrolních přepážek tam je víc a ne u každé je sekuriťák. Ti si postupně berou zlobivé přepravky a podle náhodného vzorce je nosí k přepážkám. Po chvíli se mé přepravky ujme přísně vypadající paní a namíří si to na opačnou stranu než stojím. Přeťapkám v ponožkách kolem dokola a dojdu k její přepážce. Tam paní chvíli studuje něco na displeji systému, projíždí zřejmě seznam podezřelých položek. Já mám tím prostor dělat prakticky totéž – snažím se v duchu odhadovat, který předmět v batohu (botách?) mohl poslat přepravku na duhou kolej. Ponořen v úvahách málem nezaregistruju, že se paní opět chopila přepravky a odchází směrem ke skeneru. Přeťapkávám zpět kolem přepážek a snažím se batoh neztratit z dohledu. To se mi kvůli množství lidí nezdařilo a tak zůstávám sám, v ponožkách, obklopen chumlem lidí, lhostejných k osudu mému i mého batohu. Pak mi svitne naděje a poznávám přísnou paní, co mne před chvíli opustila a ťapkám k ní s dotazem, kde mám věci. Něco zahučela brilantní skotštinou a mávla ke skeneru. Rezignovaně hypnotizuju otvor, kterým skener vyvrhuje přepravky a po chvíli se objeví konečně můj batoh… a boty. Ještě rychlá modlitbička za tu správnou kolej (další kolo na druhé koleji by už zavánělo nekonečnou smyčkou) a pak už následuje jen šťastné shledání.
Před odletem se ještě Hanka zbavuje poslední hotovosti za věci, co se nám už nikam nechtějí vejít a pak už jen čekání na nástup, odlet a – je konec.
Fakta o cestě
Cesta od odletu do příletu trvala 13 dní, 23 hodin a 35 minut (bez započtení zpoždění). To je krásně strávených 335 a půl hodiny nebo také 20 135 minut. Nebo 1 208 100 sekund.
Spali jsme na čtyřech místech ve třech městech.
Najeli jsme 1525 km (většinou) po opačné straně silnice (podle Google Map).
Jeli jsme 11x dvoupatrovým autobusem a 3x metrem (dá-li se to tak nazvat).
Navštívili jsme 25 památek, technických nebo přírodních zajímavostí. Pouze čtyři místa z původního plánu jsme vynechali, většinou z časových důvodů.
V restauracích jsme jedli dohromady pětkrát, z toho jednou to byla snídaně. Nepočítám do toho cukrárny a kavárny. Obědy jsme často řešili sendvičem (nebyl čas) a večer někdy ohřátou hotovkou, sami jsme si vařili čtyřikrát. A v hospodě „na jedno“ jsme byli dvakrát.
Kromě pár míst (snad i doslova) se všude dalo platit kartou, občas to byla i jediná možnost.
Použitím Revolut karty místo běžné platební jsme ušetřili cca 30-35 liber.
