Den D pro nás, řidiče, nastal. Tedy on nastal i pro ostatní, jen to většinou nevěděli. Vyzvedli jsme si Arnolda, oktávku kombi. S všelijakými vychytávkami ve výbavě, v automatu, ale hlavně s volantem na úplně blbé straně.
První jsem jel já, protože jsem v půjčovně podepsal papíry. No, nebudu machrovat, moc to nešlo, hlavně se ukázaly potíže při nepředpokládaných situacích. Třeba nasedání. Nevěřil bych, jak mám ten pohyb zautomatizovaný. Na opačné straně. Pak omezený přehled na levé straně. Vrácení se do pruhu při objíždění překážky. Úplné banality, ale…ne. No a pak spolujezdci. Ti měnili repertoár od mlčení k extatickým výkřikům, a vůbec se nedivím. Zůstat v pohodě nebylo v lidských silách.
Vyjeli jsme si do Glasgow. To je vám zvláštní město. Tam, co jsme se dostali, bylo namíchané ze všech barev a slohů, od gotiky přes gregoriánský styl, brutalismus k moderně. A lidi… Lidi na tom byli podobně.
Využili jsme P+R u metra. To hlavně kvůli tomu metru. Metro v Glasgow je třetí nejstarší na světě, také je nejmenší vzrůstem a jezdí dokola kolem centra, jedna kolej po směru ručiček, druhá proti – inner a outer. Nejlepší slušné přirovnání jsme našli – je jako potrubní pošta. Alespoň pro mě to byl tedy zážitek, něco jako svézt se zahradní železnicí.
Navštívili jsme chrám sv. Munga, stojící vedle monumentální královské nemocnice a pod Nekropolí. V chrámu nás mile překvapilo, že si tam přišel zapreludovat nějaký varhaník a dokreslil atmosféru. Kostel to je mohutný, taky měli na různé dostavby dost času, když stavěli od roku 1136, a to nad kostelíkem s hrobkou sv. Munga, co umřel roku 614. Sv. Mungo byl sympaťák. Je to patron Glasgow i celého Skotska.
Unikátní na tom kostelu je i to, že si ho Skoti jako jeden ze dvou v celém Skotsku nezbourali v době celkem násilného přechodu z katolické na protestantskou víru.
Lezeme na kopec za kostelem, který je posázený náhrobky velkými, většími až fakt monumentálními. Město mrtvých je docela přiléhavý název, je to rozlehlý areál a hroby se na sebe nemačkají, každý má svůj prostor, vše obklopuje posekaná tráva. Je vedro, a doba oběda. Takže hlad. Takže usedáme do stínu jedné hrobky na kraj druhé a vytahujeme sendviče. Ve stínu hrobky to je na mikinu, na sluníčku na plavky.
Vracíme se do metra a popojedeme na opačnou stranu jeho okruhu. Rušným rozpáleným městem jdeme do galerie Kelvinsgrove. Původní plán ji jen prolétnout se dodržet nepodařilo, protože to tam bylo zajímavé a navíc tam byl pěkný chládek. Je to taková směs expozice přírodopisu a umění, prostoru tam bylo na vše dost. Hlavními taháky byly obraz Kristus svatého Jana od Kříže od Dalího a další od Van Gogha, Renoira, Moneta, Pissara, a spousta dalších více či méně známých jmen. Hanička šla ale hlavně za instalací Floating heads od Sophie Cave, ale protože jsme přišli části přírodovědnou, kde v hale hlavy nepluly, tak protáhla zklamaně obličej a nerozveselil ji ani vycpaný slon, nad kterým prolétá Spitfire. Naštěstí vzápětí objevila uměleckou expozici a bingo.
Původní plány na botanickou a technické muzeum jsme očesali z důvodu vedra, únavy a pokročilé doby. Takže jsme sedli zase do potrubní pošty a jeli alespoň tak, abychom k autu prošli centrem a přes veliké nádraží tamtéž.
Okolí zastávky St. Enoch se ukázalo jako pražské Příkopy na steroidech, a to hlavně kvůli fotbalovým fanouškům, kteří se procházeli ve skupinkách a pro nás neznalé zcela nesmyslnými směry, vykřikující rozjařené, ale zcela nesrozumitelné poznámky na kolemjdoucí. Nicméně je poznat, že to tu berou vážně a žijou tím hlavně mladí. Děvčatům už nestačilo jen chodit v kraťasech, už navlékly minisukně a seskupovaly se pod vlajkami s nemenším nadšením. Když jsme pak u nádraží svědky policejního zásahu proti skupině peroucích se dámiček, tak už nedokážeme poznat, jestli se praly kvůli klubu nebo klukovi.
Cestou zpět do Edinburghu řídí Michal. Zasekli jsme se hned u výjezdu z parkoviště, kde jsme zahráli scénku „Mylorde já vám tu závoru otevřu“, protože si najel blbě ke sloupku na placení, takže tam mával mým mobilem jako prase kostí a tak dlouho, že to s ním i ten trpělivý automat vzdal. Takže jsem vyskočil ze sedadla, kde obvykle mívám volant a tak teď působí jako místo řidiče autonomního vozidla, a auto propustil za bránu. Tím pádem jsem poněkud uspěchal nastavení navigace, což spustilo nečekanou sekvenci událostí.
Z města jedeme celkem v klidu, za chvíli jsme na dálnici. Skoro bych řekl, že role spolujezdce v našem autě zde je podobná roli kapitána na HMY Britannia. Kromě sledování navigace, vyhledávání špatně viditelných pruhů před a na kruháčích a výběr těch správných a předávání příslušných pokynů strojníkovi, musí reagovat na libovolné požadavky pasažérů a to vše ve stresu, způsobeným všemi výše zmíněnými okolnostmi a neustálou blízkosti čehokoliv nalevo. Navigace v autě tomu ne vždy pomáhá, takže si zkusmo odbočíme tam, kde z dálnice odbočit nemáme, což se ukázalo jen jako předzvěst dalšího odbočení, které nám ale navigace explicitně nabídla zcela proti vší logice a očekávání. Jak se ukázalo, zadal jsem do navigace ulici správnou, ale na opačné straně edinburghského zálivu. Tím pádem, po korekci cíle, místo plynulého příjezdu po dálnici jedeme přes centrum. A protože navigace neumí mód „ještě prosím jednodušší, byť delší trasu“, protáhlo nás to přes rezidenční čtvrti plné kruhových objezdů před kruhovými objezdy, autobusových pruhů, parkujících aut, semaforů, které umožňují projetí rovně na červenou, odbočení doprava a podobných ústrků. V Michalovi se podvědomě znovu aktivovaly léta pěstované reflexy, tím pádem jsme třikrát zažili megašok, kdy reflexivně sešlápnul spojku, která ve výbavě našeho auta ovšem schází a místo ní podstrčili brzdu, a my se díky tomu vypravili vstříc bezpečnostním pásům. Na parkoviště obchoďáku tedy dorazíme s pocity, co měli námořníci po nebezpečné plavbě a líbali pevnou zem.
Zítra hurá směr Stirling a Falkirk wheel.
Autonomní vozidloHrobka sv. MungaDalí – Kristus svatého Jana od Kříže
Metro v Glasgow…Větší postavy mají smůlu…ProtisměryKatedrála sv. MungaSvačinka na náhrobcíchGalerie Kelvinsgrove
…připomíná potrubní poštu…i v kokpituKrálovská nemocniceGalerie KelvinsgroveBuchanan Street
