Protože máme vstupenky na hrad Stirling koupené na čas, odjezd prostě musí proběhnout taky na čas. A ono jo, parkujeme o víc než půl hodinu před termínem. Pro vstup to není problém, takže máme nějaké minuty k dobru.
Když si vyndavám foťák z auta, překvapí mě zvuk jakoby přesýpání skla v kaleidoskopu. Aha, ouvej. Včera mi spadnul na zem u auta. V brašně. To nezní dobře. Naštěstí to odnesla krytka a UV filtr, který jsem si před odjezdem pořídil pro ochranu objektivu. Uf. Čest jeho památce.
Stirling je hrad středně rozlehlý, z vnějšku zachovalý, a to i včetně šrámů od mnoha dobývacích pokusů v historii. Má pár pěkných zahrad a nádherný výhled. Ohledně interiéru, tam panuje takové honosné prázdno. To doplňují průvodci v dobových kostýmech, kterým se mi nedaří moc rozumět. Výjimku tvořila kuchyně, která byla velmi realisticky naaranžovaná včetně figurín v pózách.
Vlastně ještě jedna místnost pobavila. Ta byla, pravda, určena k zabavení dětí, kterým to přibližovalo dobový humor, ale nečekanou cílovou skupinou se ukázaly být i sestry Špachtovy. Na to, že obsahu rozuměly sotva z deseti procent, bavily se na sto dvacet.
Vtipná byla průvodkyně, která nejspíš předváděla vznik golfu. Měla srandovní pra-hole a naznačovala s nimi hru. Přestože jsem jí nerozuměl, tak mi přišlo, že plynule přešla k úpravě golfových holí pro zimní období, kdy se s nimi dá hrát na ledu, čím vznikl (nejspíš) hokej nebo jeho varianta.
Historie hradu je, stejně jako celého Skotska, propletená boji o nadvládu s Angličany. A tak komplikovaná, že jsem vzdal jí pochopit. Jen dávám do placu historku o tom, co předcházelo definitivní smlouvě o područenství britské koruně, doporučuji si vygooglit.
Michal nás vyškolil v momentě, kdy jsme po kávě potřebovali, jak jinak čurat. Ledabyle nám ukázal na schody kamsi dolů, a my tam postupně všichni šli, abychom si prošli sklepní expozici se stoprocentní absencí WC. Já šel první a expozice a mé nevyslyšené očekávání mě zavedlo o dvě nádvoří dál, kde byl kiosek a taky hledaný záchod. Jenomže během návratu jsem se na jednom nádvoří zasekl a – zcela na rovinu – jsem se v tom momentě úplně ztratil. Jakože jsem vážně uvažoval, že mi hráblo, a až po chvilce zmateného popocházení ve stylu „našli moji rádcové“ jsem si všiml průchodu, který vedl na chtěné jiné nádvoří. A za chvíli jsem se tam vrátil, protože mi došlo, že když jsem kufroval já, tak i budou nejspíš i Hanka s Ivou. No a taky že jsem přišel za minutu dvanáct, už tam stály a procházely nejspíš stejným procesem. Z Michala pak vylezlo, že mu přišlo, že z té díry smrdělo, tak to prostě musí být přeci záchod.
Ze Stirlingu jedeme opět na určený čas na atrakci Falkirk Wheel. To nám trochu pokazil zvedací most, který se zvedl právě před námi. Díky tomu jsem viděl lidské hlavy projíždět těsně nad zemí, což byl kapitán a posádka, stojící na placaté lodi, ale také jsme naklusali k lodi na poslední chvíli. Proto jsme seděli vzadu a protože neštěstí nechodí nikdy samo, tak k nám nakonec nasáčkovali rodinu peršanů, jejichž děti následná plavba pranic nezajímala.
Lodní výtah Falkirk Wheel je tedy doopravdy moderní technické unikum, spojující kanály Union a Forth and Clyde. Pokud bych ale přijel příště, ušetřil bych za plavbu a místo toho si počkal na loď nahoře nad výtahem. Přímo z lodi toho totiž moc vidět není na samotné kolo, maximálně tak do krajiny a na břehy kanálu.
My se pak vypravili pěšky na nedalekou Antonínovu zeď, neboli nejsevernější hranici Římské říše, a přilehlý římský tábor Rough Castle. Navigačně to nebylo stopro, takže jsme si prošli staveništěm silnice, nicméně k cíli jsme došli bezpečně. Nečekal jsem od toho moc, ale překvapilo mě, jak moc se místo stále i po těch letech od roku 164, kdy to Římané opustili, vymyká okolní krajině.
Ve zvlněném terénu tam byly sem tam informace na tabulkách u země. Protože mi leží na srdci osvěta výpravy, snažím se překládat nahlas jejich obsah. V puse už mám vyschlo a hlavu zavařenou, ale vděku se nedočkám. Sestry Špachtovy mají zase veselou a řeší, jak často římský voják chodí do lázní a že druhé století vojákům přinášelo vyšší komfort než nám v současném ubytování, neboť oni se mohli naložit do teplé vany.
Odjíždíme a naším podvečerním cílem jsou Kelpie, dvě monstrózní sochy z nerezu, znázorňující koňské hlavy. Jsou umístěné v jakémsi zábavním parku, kam se šlo z parkoviště podél Forth and Clyde kanálu. Rozfoukal se vítr a přes zbytky sluníčka jsme zakusili pěkně kousavou zimu, ale celkový vjem z krásných tvaru soch a romantiky okolí kanálu to pokazit nemohlo.
Při cestě k autu jsme s Michalem objevili hudební plácek s hang drums, stylizovaných do podoby barevných kytiček. Protože jsem na to nikdy nehrál, trochu jsem se tam, k velkému pobavení dam, zasekl a preludoval. Michal si taky břinknul, tak jsme si vysloužili pasování na kluky z naší školky.
Poslední atrakcí dne bylo projetí se po mostě Queensberry Crossing, 2,7 km dlouhého visutého mostu z roku 2017, největšího svého druhu na světě. Přes něj jsme dojeli k majáčku na druhý břeh u dalšího ikonického mostu Forth Rail Bridge z roku 1890, zapsaném na seznamu UNESCO. Odtud jsme se v mrazivém větru kochali výhledem i na třetí most, visutý Forth Road Bridge ze šedesátých let minulého století. Není se čemu divit, že se ze zadních sedadel ozvalo z mobilu Zichovo „mosty znám už dlouhý čas…“.
Čekáte nějaké pikantnosti v souvislosti s řízením auta vlevo? To budete zklamaní. Stále je potřeba na řízení dvou – jeden na kroucení volantem a občasné máchnutí po neexistující řadící páce a druhý na navigaci, výběr jízdního pruhu a připomínání, že máme jet vlevo, ale cesta proběhla v podstatě bez incidentů.
Zítra se balíme a vyrážíme na severozápad, přes Loch Lomond do Appinu. Mimochodem, zkuste si v norské předpovědní aplikaci dát hledat Loch Lomond, budete koukat, kolik jich je.
OuvejNa chvíli můžete být skotským králem a královnouForth Rail Bridge
Hrad StirlingKrálovna Marie Stuartovna liveFalkirk WheelKelpieQueensberry Crossing a Forth Road Bridge
Hradní kuchyněVýhled z hradebSrandičky na horním kanáluQueensberry Crossing
