Balíme, jedeme. Opouštíme Edinburgh spořádaně a téměř se vším vybavením. Výjimku tvoří baterka, která zůstala pod polštářem. Pokud cestou přijdeme jen o tu, bude to ještě dobré.
Michal řídil a jediná připomínka jeho původní pravostranné orientace byla, kdy si stáhnul za levé rameno pro bezpečnostní pás. To nechci radši vidět, jak se nám podaří se zase vrátit do pravostranného normálu.
Míříme do Dumbartonu, kde dobíráme nádrž a plníme břicho v KFC. Odtud to je k Loch Lomond už kousek a stavíme až v městečku Luss, kde je parkoviště, přístav s nabídkou okružních plaveb, půjčovna šlapadel, pláž a hlavně kavárna. Začalo krápat, tak jsme vzdali myšlenku plavby, prošli jsme se po břehu a zapadli ke stolku kavárny, kde jsme se prokávičkovali až do konce krápání.
Při procházce po břehu se uchytil nápad házet kameny do jezera, a to buď jak žabky, nebo co nejdál. Taky jsme si kopali zapomenutý tenisák. A to si tu někdo bude dělat legraci ze seriózních bubeníků na hang drumy.
Kolem jezera byla pěkně hnusná silnice, úzká, lemovaná kamennou zídkou. Takže výjezd do kopců byl pro všechny úlevou, jezero nám nahradily kopce, zvedající se okolo do své majestátní mohutnosti. Využíváme odpočívadel u cesty a zastavujeme mezi auty, ze kterých vylézají lidi snad že všech koutů světa. Plus motorkář z Čech. A všichni zíráme na tu krásu. Počasí se lepší a my zajíždíme ještě nakoupit ve městě Ballachulish.
Přijíždíme do Appinu. Vjedeme do dvora a zatím vše vypadá jako na obrázku. Dveře podle instrukcí otevřené, klíče v kastlíku. Postupně se dostáváme dovnitř a spustí se sekvence „Jé!!“ a „Jů!!!“ a „Podívej na tohle!!!“ ode všech. Ten dům je jak sen. Jedinou vadou na kráse je absence prášku na praní a služebnictva. Ale to se pořeší.
U stolu při večeři řešíme matematickou zápletku, týkající se průměrně rychlosti. Hážeme si přes stůl s tisícinami jako z žabkami na jezeře, a pak plánujeme, co dál. Vypadá to na pěší túru pod Ben Nevisem.
