Střik 24. 5. sobota – rezervace Glenmore, Loch Morlich, skrz Ryvoan Pass k An Lochan Uaine, nádraží Aviemore

Včera večer jsem usínal po extempore Hanky v obýváku s představou, že když se tam lekla spícího Michala, tak tam prostě je. K mému překvapení tam ráno místo něho ležela Iva, takže jsem se pro změnu trochu lekl já, protože spí s klapkami na očích a to, když nečekáte, vjem ještě znásobí.
Jedeme dnes na jih a naším cílem je národní park Cairngorm, konkrétně rezervace Glenmore. V ní je kolem jezera Loch Morlich vybudovaná oblast atrakcí v doopravdy nečekaných kombinacích, takže u kempu s půjčovnou lodiček je třeba půjčovna lyží. Od parkoviště vyrážíme směrem k jezírku An Lochan Uaine, vybíráme si modrý okruh. Tedy on to není okruh, ale my si ho tvoříme tím, že pro cestu nahoru volíme kozí stezku nahoru dolů po hraně průsmyku Ryvoan Pass, a dolů pak půjdeme značenou pozvolnou trasou.
Dokud nám to cesta dovolí, tak obdivujeme protější svahy, korunované vrcholem Cairn Gorm, podle kterého se jmenuje celá rezervace, ale protože asi nese tu slávu hůř, tak se většinou halí do nizkych mračen. Z cesty je možné spatřit neuvěřitelně mohutné solitérní borovice, které tu zůstaly jako památky zašlých časů, kdy takové stromy, statné a větvící se všemi směry, tvořily tady celý les. A asi tomu tak i doopravdy bylo, ale nyní stojí izolované a obklopené mladým porostem, někdy zdravé, jindy s mrtvými pahýly, obrostlými závěsy lišejníků a s posledními zelenými větvemi v nejvyšším patře koruny.
Jezírko Uaine je čisťounké pleso pod suťovým svahem hory Greag nan Gall, které kromě turistů objevili i ptáci, konkrétně dvě kachny a racek chechtavý, kteří žebrali na dva kroky od svačících turistů. Stejně nepřirozeně jako vodní ptáci na mrtvé vodní ploše působil i otužilec, který se bez ostychu vykoupal před zraky kolemjdoucích na Adama. Ke cti kolemjdoucích je, že dělali jakoby nic, tedy kromě jednoho – Michala, který si s naháčem vyžádal společnou fotku.
Zpět vede pěkná zpevněná cesta, vedoucí hájky a mokřady, a tak si ji prodlužujeme kolem břehu Loch Morlich. Když k němu dojdeme, Hanka trefně říká, že to je jako na Vranovské přehradě. Tohle není horské pleso, ale pořádný rybník s pláží, koupajícími se a paddleboardy. Jen to docela fouká a občas se spustí přeprška, na obloze se střídají mraky se sporými paprsky slunce, a shodujeme se, že my bychom ani jeden do vody tedy nevlezli.
Před odjezdem mě napadlo, že bychom mohli stihnout na nádraží v nedalekém Aviemore příjezd parní mašinky, a to tak šikovně, že si můžeme dát ještě kafíčko se zákuskem v infocentru a ještě nakoupit před nádražím. Stíháme to tak tak, a odměnou nám je opravdová parní mašinka Strathspeyské dráhy, která si to přifuní na Aviemorské nádraží, které samo o sobě stalo za návštěvu, jak bylo hezké.
K domovu přijíždíme za deště, a děsně moc se těšíme na večeři, protože si chceme upéct kuřata. Trochu pohybujeme, že jinak vzorně vybavený byt nabídne nějaké koření, což se ukázalo jako krutý fakt a tak se kuře nuceně připravovalo podle paleo receptu. Dostal jsem rozkaz roztopit troubu, a za chvíli šlo kuře na věc. Sedím v kuchyni a stahuju fotky, když najednou koukám, že trouba má zhasnuto. A kontrolka u vypínače taky, takže pojistky. V tu chvíli se rozběhly dvě záchranné operace zároveň. Já se snažil kontaktovat majitelku a Michal dostal o Hanky befel – jsi přeci elektrikář, tak konej. A konal. V bytě je jedna místnost, která je zamčená, a mezitím co já marně žhavím dráty, Michal se vloupal do tajné komnaty, kde kromě vypadlého jističe našel zásoby paní domácí, co vypadaly jako spíž pomateného preppera, co si hromadí na dobu po atomové katastrofě cereálie Kellogg’s, džusy a čokoládičky KitKat. Kuře pečeme tak, že jsem u trouby držel hlídku, protože jistič mezitím stačil ještě jednou vypadnout a tak jsem byl připraven tento stav hlásit vrchnímu nahazovači.
Zítra nás čeká daleká cesta na sever, tak asi 400 km celkem. Tak doufám, že si všichni zaslouženě odpočinou na nejlepším dostupném lůžku…