Střik 25. 5. neděle – cesta na sever, hrad Dunrobin, hrad Mey, Dunnet Head, Puffins Cove

Dnes ráno jsem svědkem malého zázraku, Iva podle všech známek našla vhodné místo a parťáka na spaní. Přepustil jsem jí totiž místo v posteli a sám šel obšťastňovat Michala svým sípáním dýchací mašinky.
Dnes nás čeká dlouho očekávaná cesta na úplný sever ostrova. Máme před sebou dvě stovky kilometrů na hrad Mey, odtud po severním pobřeží asi padesát a pak zpět. Nehoníme se ráno přehnaně brzy z postele, protože náš hlavní cíl – papuchalci – jsou prý aktivní ráno a večer. Jen musíme dobrat palivo a jede se, svačinu s sebou, teplé oblečení připravené do služby.
Cestou jedeme zkraje kolem zátok a zálivů, cestou vidíme pro nás neobvyklé ropné plošiny, deponované k opravě v zátoce Cromarty, a také do vody vybíhající bývalou přistávací dráhu z druhé světové války. Bohužel ani jedno nestíháme zaznamenat obrazem, neb celkem spěcháme.
První větší plánovaná zastávka je hrad – zámek Dunrobin. Je zhruba ve dvou pětinách cesty, a my máme v plánu ho jen zvenčí obhlédnout a nejít dovnitř. Obcházíme ho a ocitáme se na pobřeží, kde co oko dohlédne vidíme prvně otevřené moře. A otočíme se – a tam za branou zahrady a ve svahu rozkošný zámek, přestavěný z hradu. A ten zase obejdeme zpět – a tam záchodky zdarma. Úplná pohádka… Lidí tu je spousta, asi se projevuje neděle.
Míjíme pro mne zcela nečekanou stavbu s velikou bání, že které se vyklubala jaderná elektrárna, respektive námořní zkušební reaktor Vulcan. Hned se jeden cítil líp… Ale zřejmě tady má uplatnění, protože kromě určitě přísně tajných projektu mariňáků vyrábí energii pro jinak bohem zapomenutý kraj, a my později nacházíme i rozvodnu za devatero kopci a třemi lochy, kam z elektrárny vedou dráty pro místní pantáty.
Stále se urputně probíjíme na sever, jedeme po východním pobřeží, projíždíme poklidný Wick a blížíme se k městečku John o’Groats, které je severovýchodní výspou Skotska a bránou na Orkneje, které se odsud nacházejí pouhých šest mil. Cesty se zužují, čím dál častěji musí Michal zajíždět do „kapes“ na předjíždění. Na to, jaký to je konec světa tu je docela provoz. A začínáme se potkávat s ovcemi, zatím v poklidu na svých pastvinách.
Pomalu se blížíme k obci Mey, u které se nachází stejnojmenný hrad. Ten láká na svou „živou historii“, protože to byl jediný osobní hrad, co vlastnila Alžběta, královna matka. Nechala ho zrekonstruovat v padesátých létech, pak jsem jezdívala na léto a nyní slouží většinu roku pro návštěvníky, ale jednou do roka sem zavítá král na její výročí. Což znamená, že jsme se během prohlídky pohybovali tam, co král, stoupali na stejné schody jako král, dýchali vzduch jako… No to asi ne, ale i tak. Nejzajímavějším exponátem byla asi nakonec lednice Electrolux, co tam slouží od rekonstrukce a protože stále funguje, tak – podle královského zvyku, co známe už z jejich jachty – se nemění. Hrad je to ale takový kapesní, místnosti poměrně malé, ale je opět neskutečně fotogenický. Projdeme se ještě zahradou a navštívíme expozici s domácími zvířaty, to znamená královský chlív. Tomu v pozadí kraluje obrovská prasnice, co se selaty pochrupovala ve stínu kotce.
Poslední míle k nejsevernějšímu bodu ostrova bojujeme s větrem, občasným deštěm a cyklisty. Ty jsou na úzké strmé cestě docela úmorní a moc je tady nechápeme. Ale někdo se prostě narodí s oblibou nasírat zcela neznámé lidi.
Konečně odjíždíme k Dunnet Head, oficiálně nejsevernějšímu bodu na mapě ostrova, kde mají hnízdit papuchalci. Tam to je ale doopravdy konec světa, který sestává z majáku (postaven 1839, na automaticky provoz přestavěný v roce 1989), nyní už bývalých domků pro strážce majáku, co slouží jako hotel (fakt, dokonce nabízejí uspořádání svatby – to asi aby ženich či nevěsta nemohli utéct), pár nevzhledných kostek opuštěných budov po radarové stanici z druhé světové války, parkoviště (s výběrem parkovného – nemáš mince? použij kartu!) a vyhlídky jako že na ty papuchalky.
Výhled je tu krásný, na moře až kam se dohlédne, ale útes je pěkně daleko a co je v dalekohledu vidět, tak je osídlený převážně racky a pak něčím, co připomíná tučňáky, ale umí to létat. Tak se po papuchalcích vydáme pátrat podél útesu dál, kde už nejsou ploty, jen varovné cedule. Sice jsme našli krásné místo na pozorování, ale nabídka zůstává stejná. Když se vracíme na parkoviště, tak nás chytne smršť – ze sluníčka s větrem se stal pichlavý déšť s vichrem, co s námi cloumá a strhává i mobil, když se snažíme fotit. Objektiv foťáku mám během chvilky jako by mi do něj někdo kýchnul, protože vichr s sebou nese i slanou vodní tříšť.
Slunce se pomalu, ale neúprosně kloní k obzoru, a tak, i když je tu na severu hodně dlouho vidět, nastává dilema, jestli pokračovat na další místo, kde se papuchalci mají vyskytovat. Je asi dalších dvacet kilometrů daleko po úzkých cestách, a rozhodování ovlivňuje i přestátá smršť. Ale nakonec zvítězila zvědavost a vědomí, že už to je náš poslední výlet za divokou přírodou a že zpět se můžeme vrátit kdy chceme. A tak jedeme přes místní „velkoměsto“ Thurso a parkujeme u cesty poblíž zátoky Puffin’s Cove. Haničku bolí nožičky a tak nejdřív nechce vůbec z auta, ale hrůza z možného houkání alarmu a moje přemlouvání ji zvedlo a tak jsme šli asi kilometr k pobřeží. Tam nás definitivně opustila, protože dolů k moři to byl pěkný držkopád, a tak nás čekala na útesu nahoře. My ostatní jsme se dohrabali na dno soutěsky, která končila zátokou jak z pirátů z Karibiku, a tam jsme je konečně potkali. Bylo jich asi patnáct, a soustřeďovali se na jednom místě, kde měli vyhrabané nory, že kterých vykukovali ven. Asi jsme je trochu rušili, ale nedělali jsme bordel a koukali jsme jim do nor z dálky, Michal s Ivou dalekohledem, já objektivem fotoaparátu. Hanička se mezitím objevila vysoko nad námi na kopci a mávala nám dolů.
Hrabeme se nahoru ze soutěsky skoro 4×4, a začíná pršet. Když jsme se nahoře všichni sešli, začalo lejt jako z konve s bonusem v podobě poryvů větru – to vše za svitu slunce. Začíná nám docházet, že konečně nastalo to správné skotské počasí. A nad pláněmi se vyklenula duha, a to hned dvojitá, že by Ir utíkal k jednomu z konců pro zakopaný poklad. Propršení se soukáme do Arnolda a podle přání Ivy jedeme zpět jinou cestou, abychom toho viděli víc. Trochu jsem remcal, protože to slibovalo pěkný kus po úzkých klikatých silnicích a už bylo pozdě, nicméně toho rozhodnutí jsme později ani trochu nelitovali.
Skotská Vysočina na nás zaútočila že všech stran. Úzká silnice se kroutila nejdřív po pláních kolem malých jezírek, a na okolních kopcích se objevovaly stáda oveček. Ty se občas objevily i s jehňaty na silnici, na což koneckonců upozorňovaly i výstražné značky. S přibývajícími křovinami a lesíky jsme začali chápat, proč se ve Skotsku ve znaku spousty firem a na zboží objevuje hlava jelena. Zpočátku sporadicky, ale stále častěji objevujeme pasoucí se skupinky parohatců, kteří se někdy nebáli pást se ani pár metrů u silnice, kde se zastavili, my se zastavili, Arnold sám vypnul motor, oni čuměli na nás, my zase na ně… Hotové safari. Zcela konsternováni projíždíme touto pohádkovou krajinou v pozdním podvečerním světle a vůbec se nám nechce do civilizace.
Ta nám svítí v ústrety později v podobě rozzářených ropných plošin v zátoce, nicméně na odpočívadle se divočina připomene ještě dvěma zajíčky, které jsme tam vyplašili při čurání a kteří pelášili do bezpečí křovin. Domů dojíždíme cca 23:15 a přeplnění zážitky jdeme spát. Na sepsání Střiku už síly nezbyly. Na další den plánujeme odpočinkový den v rámci Invernessu. Úplně vidím toho pána Boha, jak se směje, když nás slyší tohle říkat.