Ráno se pomalu scházíme u snídaně v té úžasné kuchyni toho úžasného domečku, kde teď bydlíme. Já s Hankou spíme v patře, protože tam je koupelna s vanou. Samozřejmě úžasná.
Plán je dostat se Arnoldem v rozumné době na rozumné parkoviště do údolí (Glen) říčky Nevis pod nejvyšším vrcholem Velké Británie Ben Nevis. A podle toho, jak se nám zadaří, tak tomu uzpůsobit výlet. Odjezd obzvláštnila labradorka otce majitelky, co bydlí v sousedním domku, která nás přišla poznat. Protože je Michal zvyklý na váhu jejich gaučové ozdoby Amy, tak ho to tele málem povalilo.
Parkujeme u spodního vodopádu Glen Nevis, a tak volíme trasu směrem k Steall Falls, vodopádu, který tvoří jeden z významných přítoků říčky (nebo potoka?) Nevis. Má to být necelých pět kilometrů, a protože podle potoka, tak asi pohoda.
A taky jo. Obklopení vrcholy s nevyslovitelnými jmény jako z místních bájí – Aonach Beag, Sgùrr a‘ Mhàim či Càrn Beag Dearg, podél potoka, který střídá klidné partie s tůněmi a divokými kamennými soutěskami, kterými se prokousal a zanechal po sobě do podoby misek ohlodané kameny, stoupáme mírně do kopce, proti sklonu proudu. V jednom místě se ale cesta otočila do strmého kopce, který nás prověřil a po jehož zdolání jsme všichni vyflusaní, zpocení ale šťastní. Odměnou je nám pohled do údolí, které se otevřelo za soutěskou a kde nás už v dáli vítá Steall.
V kouzelném údolí Glen Nevis se říčka pěkně roztáhla do mělkého koryta, posetém ohlazenými kameny. Jenže my se museli dostat na opačný břeh, a tudy jít trochu inteligentní cestou zpět. Po chvilce chůze a koukání do mapy objevujeme most, co se v mapě označuje názvem Wire Bridge. Nomen Omen – je to most z kategorie Lanové centrum. Po jednom zdvojeném lanu se jde, dvě jsou napjaté podél a výš a slouží pro přidržování. Jediná k nás, Hanička, se tudy dostala na druhou stranu. My ostatní museli přeskakovat jako žabičky o kus dál po kamenech. Já zprvu ambice to přejít po mostě měl, elán mě přešel poté, co mi dotekly vzpomínky na mé „úspěchy“ v lanovém centru a představil jsem si, co vše mám v batohu a po kapsách a jak bychom řešili, kdybych tam s tím vším zahučel.
Sedíme a kocháme se, já předával své čerstvé, trochu mokré, přes to však určitě cenné zkušenosti s volbou cesty přes kameny dalším příchozím a nabírám vodu z potoka do petky pro další cestu. Proti proudu obdivuji nezvyklé zelené řasy, co po proudu natahují svá vlákna, a tak trochu podezřívavě kouknu na plnou petku – ale což, než mít v tom teplu žízeň…
Pouštíme se po druhém břehu zpět po proudu a cesta nás vede nahoru dolů podél toku, který se místy úplně ztrácí mezi ohlodanými kameny. Údolí nám odkrývá zase jiné výhledy a my postupně opouštíme divoký průsmyk a vracíme se do otevřenější krajiny. Všímáme si, že pár poutníků se zastavilo u tůní, kde se odvážně nořili do ledové vody. A to i s batoletem – přitom jejich pes dělal kočičí záda, jak se je snažil hlídat, prožíval s nimi tu švandu a zároveň bojoval s instinktem, který ho od ledové vody odrazoval.
Sedám s Michalem do auta a čekáme děvčata, až se vrátí z WC na parkovišti. Zkusím otevřít kufr na dálku, aby si měly kam dát batohy a nemusely řešit otevírání mechanizovaných pátých dveří. Michal mi radí, kde je to správné tlačítko a řešíme, jak změna auta na levostranné se netýká všech ovládacích prvků. Taková ta klukovská debata. Holky nasedají, ptám se Můžem? a vyrážíme. Cesta z údolí je neskutečně houpavá, terénní vlny silnice kopíruje přesně a tak si houpačku poměrně užívám. Slyším, že si vzadu asi otevřeli okénko, což mi přijde při tom houpání logické a tak si to svištíme údolím do civilizace. Konečně se cesta narovnala a já mám čas na rutinní kontrolu všeho, co mi říká palubka a najednou koukám, že mi stále svítí uprostřed obrázek auta, kde je červeně vyznačená záď – Zavřely jste kufr?! My tam vůbec nebyly! Tak bleskově stavím u kraje (při tom manévru málem došlo na ‚spojku‘ s příslušnými následky) a Michal vyskočil přepočítat zavazadla a – zavřít konečně kufr. Krve by se ve mě nedořezal, protože Iva prohlašuje, že nemá batoh, a přitom ho měla na klíně. No chápete to?
Ještě se stavíme nakoupit v Morrisons ve Fort William a pak ještě na skok na břehu v městečku Onich, kde Hanička našla krásný ohlazený křemen. Křemen tu prorůstá vyvřelou horninou v masivních žilách, až to mate a jeden má pocit, že na vrchních partiích kopců v úžlabinách zůstal ještě sníh, jak se deštěm omyté bílé žíly lesknou.
Večer si dáváme do pupíku, Michal stoupne k plynovému grilu a výsledkem jsou kousky grilovaného masa se vším, co nás napadlo koupit a použít jako doplněk. Po vydatné a zaslouženě večeři si sedáme do obýváku, kde řešíme jak se nám tady líbí a co podnikneme zítra. Koupili jsme lístek na vlak a pojedeme z Fort William do Mallaig a zpět přes Glenfinnan viadukt.
Taky se řeší, že bychom si v Malleigu zašli na oběd do restaurace. Tak hledám, co malé městečko nabízí. Hanka vyzývá Michala, ať se zeptá AI, nakonec se do toho pustí sama, ale nejprve s AI řeší důležitější otázky – jak se dostává král na Balmoral (což řešíme už od návštěvy královské jachty) a další pikantnosti. Nicméně pak přišel přímý dotaz, kam zajít v Mallaigu na oběd. Podstrčili jsme AI jméno restaurace, která mi přišla dobrá. A už to začlo. Prý, že to je restaurace s nabídkou mořských a místních jídel. Potud dobrý. A prý jestli chceme rezervovat místa (?) a na kdy. Říkám, že tam jedeme vlakem kolem poledne. Prý, odjíždí 12:10. Já říkám, to není pravda, jízdní řády říkají že v 12:18. Prý „jsem správný“. Takže tam budeme tehdy a tehdy (opět špatně) a tak zarezervuje restauraci na určitý čas. Já ať si ověří příjezd vlaku. Prý jsem opět správně a tak tedy zarezervovala místa na xy (??!!) Já jak poznám že rezervace proběhla? Prý přijde mi mail nebo SMS. A když by ne, mám si tam zavolat. A na jaké číslo? Poslala telefonní číslo (tohle číslo není na stránkách uvedené). To by mě tedy zajímalo, kde nás kdy kdo bude očekávat na oběd…
