Střik 21. 5. středa – Fort William, Neptunovy schody, vlakem do Mallaigu, Glenfinnan viadukt

Řešíme záhadu. Michal postrádá kalhoty. Už jsme prohledali Arnolda, stopa nevede nikam. Už by to byla druhá věc, co bychom nechali za sebou.
Dnes nás kroky, tedy spíš ujeté míle v Arnoldovi, vedou do Fort William, kde se na chvíli stavujeme u technické zajímavosti, které tu říkají Neptunovy schody. Je to série zdymadel, která, podobně jako Falkirk Wheel, pomáhá překonávat lodím převýšení. Tentokrát propojuje jezera Loch Ness a Loch Lochy s mořem. Na rozdíl od výtahu ve Falkirku zde můžou proplouvat i větší lodě se stožáry, což rotační výtah vylučuje, neboť by se stožár blembal o jeho osu.
Přijíždíme na dohled a v tom nás staví signalizace a my se stáváme svědky otáčení mostu přes začátek průplavu – a to nejen silničního, ale souběžně i železničního. A v tom se objeví stožár jachty, jak si to majestátně šine napříč silnicí. Jachta byl moderní katamaran, který můžeme po chvíli sledovat, jak překonává jednu plavební komoru za druhou. A protože Neptunových schodů je celkem osm, mají lodníci a chlapík od zdymadla docela o zábavu postaráno.
Vracíme se do centra města k nádraží a tam čekáme na vlak, který nás vezme do Mallaigu. Na druhém ze dvou nástupišť stojí zážitkový vlak, který si hraje na Bradavický expres. Problém je, že loni mu zakázali používat dobové vagóny a dnes jede tažený dieselovou lokomotivou, protože je sucho na použití parní. Takže nás sice hřeje pomyšlení, že jsme neutratili zbytečně za zážitkovou jízdu bez zážitku, ale na druhou stranu ho neuvidíme přejíždět Glenfinnan viadukt v celé své kráse.
Cesta Vysočinou je ale zážitek i bez páry, krajina je neskutečně sexy a stísněné sezení v obyčejném vagónu nám nahrazuje zážitek z dřevěných lavic originálního Bradavičáka. Mně kodrcání uspává, ale snažím se vnímat měnící se výhledy co to jde, postupně se za okny střídají jezera, hory, tunely, moře a planiny a pořád dokola. V Glenfinnanu vystupuje dost lidí, a tak se můžeme rozsadit, a nastupujeme na druhou půlku cesty, neméně poutavou.
Mallaig je městečko, obklopující živý přístav, kde kromě trajektů na ostrovy kotví pár jachet, ale hlavně rybářské lodě různých velikostí, tvarů a barev. Nicméně my se hned od vlaku nasáčkujeme do restaurace Chlachain Inn, aby nás náhodou někdo z vlaku nepředběhl. Nakonec to nebylo tak horké, ostatní se nejspíš pohybovali po jedné ze dvou hlavních ulic v centru a náš Inn o dva bloky dál nám přenechali bez boje. A když Inn ve Skotsku, tak s haggisem s omáčkou a neeps and tatties (tuřínové pyré a bramborová kaše), Iva si dala vynikající rizoto s mořskými plody, Michal zůstal u burgeru prý z místních dobytků.
Po obědě jsme si vyšli do přístavu a už byl pomalu čas na návrat. Ještě cappuccino do kelímku na cestu – slečna nám navrch vykouzlila obrázek papuchalka – a nasedáme na vlak zpět. Vystoupit chceme v Glenfinnanu, průvodčí nás upozorňuje, že se vystupuje jen uprostřed vlaku kvůli krátkým nástupištím. Jenže neřekla, který přesně prostředek myslí, a tak jsme se zasekli u dveří, které se odmítaly otevřít a pak v panice a v protiproudu nastupujících prcháme z vedlejšího vagónu.
Cesta na vyhlídku na viadukt je tu značená a vede nás do kopce nad tratí. Jdeme křovíčky a tu najednou spatříme mladší kus jelena nebo čeho to, který se nechá pozorovat celkem z blízka, jak okusuje něco zřejmě neodolatelného. Cesta dál abízí výhled na blízké jezero Loch Shiel, na monument na památku Highlanders co padli během jakobitského povstání a po chvíli i na samotný slavný most. Evidentně tu nejsme sami, na napodobeninu Bradavičáka tu už čekají skupinky nadšenců. Nechá na sebe čekat, ale pak se zahoukáním vyrazí ze zatáčky… No ti co fotí mobilem, tak podle slov Michala to zachytí jako hromadu fotek žížaly, neboť proporce mostu budily dojem, že jsme blízko, ale v reálu bez zoomu není moc šance dostat slušný snímek. Za půlkou mostu dieselová lokomotiva zabrala do kopce a zcela neromanticky zahalila vagónky černým mrakem spálené nafty. Já osobně neměl pražádná očekávání, ale věřím, že se tam mezi přihlížejícími našla smutná duše, které se právě rozbil jeden sen.
Cestou k vlaku nám nad hlavou dvakrát přelétlo vojenské dopravní letadlo tak nízko, že jsme mohli vyfotit i detaily a imatrikulaci. Později jsme identifikovali, že to byl Herkules US mariňáků ze základny v Glasgow.
Posledním vlakem přijíždíme do Fort Williamu, kde opět navštívíme Morrisons, kde kromě běžných věcí kupujeme malou lahvičku skotské, abychom ochutnali. Večer si dáváme na Klárku, tetu a zdraví a počasí a odpadáváme postupně do postelí.
Zítra jedeme do Obanu a možná večer do místní hospody. Ale ráno se nikdo z postele hnát nebude, už je na nás trochu znát únava materiálu. Taky se nám tu dneškem láme týden pobytu, každý den plný zážitků a nemálo fyzické aktivity.