Vážení, tady končí legrace. Já ty kalhoty vážně nemůžu nikde najít. Fakt nemůžou být u vás? Říká ráno Michal. Tomáši, ukaž fotky, jestli jsem je měl na sobě cestou sem. A měl. Musí být u vás, říká, já všechno prohledal. Michale, pojď se mnou nahoru, prohlédneme to tam spolu, ať mi věříš, že to nikde nemáme, říká Hanka. Vzala Michala za ruku a odvedla si ho do komnat. Za chvíli jsou zpátky se smíchem – a příběh má šťastný konec. Nikdo neví proč a jak se ocitly na horním patře na parapetu okna, kde jsem je včera viděl a sice mi vrtalo hlavou, proč mi Hanka vytáhla kalhoty z tašky, ale pralo se, tak proč ne. A bez zlého úmyslu jsem si je dal do tašky zpátky. Jen to nebyly moje, ale Michalovy kalhoty a ti dva je tam pak našli a tím ukončili Michalovo pátrání.
V poklidu se scházíme na snídani, dnes se nechystáme na žádný vzdálený nebo intenzivní výlet – jedeme do místního centra Obanu. Je 25 km od nás a slibuje přístav a čokoládovnu. Neděláme si ambice na o moc víc, protože se chceme dostat rozumně zpět. A tak opouštíme Arnolda na parkovišti a okukujeme přístav, který je nedaleko. Obdivujeme trajekt s otevřenou tlamou, která za chvíli začíná chrlit jedno auto za druhým, opět menší rybářské loďky, a nakonec se zastavíme u stánku, kde vaří slávky a nabízejí je kolemjdoucích jako lákadlo. Hanka že po prý ochutná, a prý dobrý, tak si s ní dávají i Iva s Michalem a končíme u toho, že si tam kupujeme dva sendviče, Michal s kraby a druhý já s krevetami. Já si s Hankou moc pochutnal, Michal trochu remcá. Po ochutnávce se většina výpravy zakousne do prodejny suvenýrů, já to vzdávám a čekám na lavičce na břehu a proplachuju si uši dudáckou směsí, co jí právě začal jeden dudmajstr produkovat.
Pomalu se přesouváme po břehu až do čokoládovny, kde si sedáme s kávou a sladkostmi. Na to, že to měl být pomalu hlavní program dne se nadšení moc nekoná, kafe nemělo správnou velikost a nebylo v hrnku ale v kelímku, sladké pečivo máme doma lepší a o čokoládě radši ani nemluvit, tu tady prostě neumějí. Tak se následně radši vybíráme na vyhlídku na Battery Hill v podobě novodobého a nedostavěného kolosea McCaig’s Tower. Nicméně vyhlídka na město tam je moc pěkná. Cesta k autu je pak už ovlivněná čekáním na zprávu od Kláry, jak dopadla u státnic. Tak už bez zdržování odjíždíme na barák.
Doma Ivča po jídle odpadá únavou, stres z Klářiných státnic, které udělala napůl, se na ní podepsal. Já s Hankou a Michalem jdeme pěšky na pobřeží k hradu Stalker. Ten navštívit nejde, protože je na ostrůvku, ale právě proto je i z dálky děsně romantický a tak ho chvíli obdivujeme a fotíme. Pak se tam stavíme v jediné místní otevřené hospodě The Old Inn, kde si s Hankou dáváme whisky a Michalovi kupujeme pivo. Na víc nemáme rezervaci, ale i tak, naplnění zážitky sedíme chvíli venku.
Cestou zpět pozorujeme místní dobytek a za chvíli jsme doma, tedy tam, kde se nám zatím kdy líbilo nejvíc a zítra se nám nebude chtít odjíždět. Ale musíme a to cestou přes Loch Ness. Za příšerou!
Zatímco píšu tento blog, v jídelně se ostatní oddávají karbanu. Jestli ale místo korunových žolíků hrajou v librách, tak jen doufám, že Hanka vyhrává…
